Defensivní architektura prehistorické Kréty

Defensivní architektura prehistorické Kréty

Hlavní řešitel projektu: Tomáš Alušík

Doba řešení projektu: 2001-2005

Během svého doktorského studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v letech 2001-2005 se Tomáš Alušík zabýval v rámci disertačního tématu „Fortifikace na mínojské Krétě a jejich egejské paralely“ problematikou existence, typologie a chronologie veškeré defensivní architektury prehistorické Kréty od závěru doby kamenné (neolitu) do konce doby bronzové (označované jako doba mínojská). Pod pojmem „defensivní architektura“ se rozumí veškeré architektonické řešení, které brání nebo alespoň přispívají k větší obranyschopnosti a „vojenské způsobilosti“ jakéhokoli druhu osídlení nebo budovy.

S pozůstatky krétské defensivní se setkali již cestovatelé v 19. století. Pashley (1837) a Taramelli (1899) se zmínili o zbytcích tehdy ještě skoro 5 m vysoké masivní ohradní zdi na hoře Juktas. Na samém konci 19. století (1895 – 1899) procestoval Arthur Evans (v určitých letech spolu s Johnem L. Myresem) část Kréty, zejména oblast pohoří Lasithi, a zaznamenal při tom velké množství zvláštních budov z mohutného „kyklopského“ zdiva, které ve svých zprávách a denících označoval jako „forts, strongholds, castles, guard stations, acropoleis“ nebo řeckým termínem „phrourion (pl. phrouria)“ znamenajícím hrad; v současné odborné literatuře jsou takové stavby označovány nejčastěji termínem „guard house“. Předpokládal tedy a zdůrazňoval jejich vojenský potenciál a význam (několik těchto menších „pevností“ podle něj podléhalo větší „mateřské pevnosti“). V roce 1900 začal Evans s výzkumy v Knóssu, kde během prvních několika let zhruba odkryl celý palác. I zde objevil několik případů defensivní architektury. Již v roce 1901 a 1903 narazil na zbytky tzv. Early Keep, velmi masivní stavby nepravidelného půdorysu, kterou později nazýval „věž (tower)“ či „pevnost (stronghold)“. V roce 1930 byla na vnějším okraji západního nádvoří odhalena sekce vnějšího opevnění starého paláce – tzv. Outer Enceinte Wall. V mezidobí byly také objeveny zbytky tzv. East Enceinte Walls (protějšek posledně uvedených) a věže v severním vchodě do paláce. Některé místnosti ležící ve vstupech do paláce nebo jejich blízkosti byly nazvány „vrátnice“ nebo „strážnice“ (guard rooms, warder’s lodge, porter’s lodge) a interpretovány jako strážnice, kde byli kontrolováni příchozí. Zbytky vnějších „Enceinte Walls“ a věží ale Evans nevzal pořádně v úvahu a během prvních třiceti let zformuloval – také díky zprávě řeckého historika klasického období Thukydida o tzv. mínojské thalassokracii, nadvládě nad mořem – hypotézu o mínojském míru, tzv. Pax Minoica. Na základě této koncepce – silně udržované až do konce 70. let minulého století – neměla mínojská města a paláce žádné hradby, protože případné nebezpečí bylo zlikvidováno silnou mínojskou flotilou v dostatečné vzdálenosti od krétských břehů. Na samotném ostrově pak podle něj – zvláště během období nových paláců – panoval mír, protože sami Kréťané prý byli mírumilovný národ se zálibou v umění a květinách. Tento aspekt jejich povahy Evans odvodil a předpokládal na základě skvělých nálezů z knósského paláce, zejména fresek zobrazujících vznešeně se tvářící osoby zabývající se čímkoli kromě války. Na základě silné Evansovy autority nebyla tato koncepce velmi dlouho zpochybňována a určovala na dlouhou dobu interpretace základního charakteru mínojské civilizace, i když byly již první světovou válkou a dále v meziválečné době objeveny další příklady defensivní architektury.

Po druhé světové válce stále koncepce mínojského míru a thalassokracie silně ovlivňovala veškeré bádání o mínojské civilizaci. Až do osmdesátých let byly všechny nálezy defensivní architektury považovány za výjimky, izolované případy nebo doklady nebezpečných krizových období, případně byla zdůrazňována chronologická vzdálenost od hlavních období rozkvětu mínojské civilizace.
Nejzásadnější pro (znovu)obrácení pozornosti k mínojské defensivní architektuře byla sedmdesátá léta. Na 4. Mezinárodním krétologickém kongresu v Herakleionu v roce 1976 vystoupil Stylianos Alexiou s příspěvkem (publikováno 1980; již roku 1979 vyšel podobný článek v krétském časopise), v němž upozorňoval na množství defensivně situovaných (na vysokých či skalnatých kopcích) či přímo opevněných lokalit, pocházejících však ze všech období mínojské historie kromě neopalácového. Od osmdesátých letech začali se svými systematickými výzkumnými cestami po Krétě, zejména její východní části a oblasti Lasithi, Bogdan Rutkowski a Krzysztof Nowicki, kteří zaznamenali celou řadu lokalit defensivně situovaných i s defensivní architekturou pocházejících zejména z konce doby bronzové a počátku doby železné. Na konci osmdesátých a v devadesátých letech byly také spuštěny mnohé projekty povrchového průzkumu (surface survey), při kterých byly objeveny některé další lokality s defensivní architekturou.

Tomáš Alušík na základě prostudování publikovaných zpráv a/nebo návštěvy několika set krétských prehistorických lokalit rozlišuje celkem pět typů diskutovaného druhu architektury. Kromě ohradních / hradebních zdí, které jsou v pravěku a starověku nejrozšířenější, spadají do této kategorie také věžovité stavby – věže či bastiony jako součást hradeb, eventuelně budov. Velmi časté a pro Krétu patrně nejcharakterističtější jsou různé strážní stavby v krajině i blízkosti sídlišť, objevené a zdokumentované především v souvislosti se systémem cest – tzv. guard houses. Do této skupiny patří větší stavby pevnostního charakteru i malé pozorovatelny a hlídkové posty v podobě jednoduchých obdélných či kruhových věží. Předpokládá se, že tyto stavby měly – kromě jiných – také strážní a monitorovací úkoly, kdy upozorňovaly na blížící se nebezpečí, a kontrolovaly provoz na cestách. Konkrétní funkce se ale mohla lišit i v závislosti na regionu a topografii. Výčet defensivní architektury bude zakončen dvěma typy vyskytujícími se v souvislosti se vstupem do areálu osídlení nebo interiéru budovy. Tzv. guardrooms jsou prostory otevírající se nejčastěji do vstupního koridoru budov – mínojských paláců nebo vil; byly interpretovány jako jakési strážnice nebo vrátnice. V několika případech se však takto označené prostory vyskytují v souvislosti s vstupní bránou do celého sídliště. Termín „úpravy vstupních systémů“ pak autor používá pro případy, kdy je vstup do budovy (nejčastěji paláce nebo vily) postupně architektonickým prostředky (výstavbou zdí, eventuelně tzv. guardroom nebo věže) uzavírán a přístup přes něho omezen; budova je tak navenek uzavřenější a její obranný potenciál zvýšen.

Skutečný vojenský (bojový) význam mnoha případů defensivní architektury byl ovšem malý nebo přinejmenším omezený; často spíše jen psychologický. Výše uvedené tři obranné linie a jejich různé kombinace se nejlépe uplatňují proti nepříliš početnému „vnitřnímu“ nepříteli, kterým může být jiný státní útvar na ostrově, ale pravděpodobněji podrobené vrstvy obyvatelstva. Rozměry, stavební technika, umístění i některé jiné znaky jako nízký vojenský obranný potenciál a strategické nedostatky mnoha konkrétních případů fortifikací totiž v sobě nesou také určité psychologické, resp. psychosociální hledisko. Jejich důležitým úkolem by pak bylo odradit podrobené obyvatelstvo i jiné potenciální útočníky od útoku na sídliště či centrální stavbu. Co se týče ostatních možných válečných situací, nasvědčovalo by provedení většiny fortifikací pouze menším občasným a krátkodobým vojenským akcím (lokálním válkám a útokům skupin banditů) než neustálým masivním bojovým operacím spojeným s dlouhodobým obléháním (i když formálně mohl válečný stav trvat dlouho).

Výpověď defensivní architektury je tedy zcela jasná: mínojští Kréťané nebyli mírumilovným národem „milovníků květin“, kteří mezi sebou neválčili. Tento tradiční pohled a koncepce mínojské thalassokracie a „Pax Minoica“ je proto třeba výrazně přehodnotit. Existence fortifikací totiž vrhá zcela nové světlo na celkový charakter a historii některých období mínojské civilizace.

Výsledkem tohoto projektu byla disertační práce Tomáše Alušíka, jejíž upravená anglická verze „Defensive architecture of prehistoric Crete“ byla v květnu 2007 publikována v oxfordském nakladatelství Archaeopress v řadě „British Archaeological Reports – International Series 1637“.

Na tento projekt přímo navazuje aktuálně řešený projekt T. Alušíka „Defensivní architektura prehistorické Kréty v širším kontextu“ a jeho účast na některých mezinárodních terénních projektech, především (všechny jsou blíže popsány v této sekci „Projekty“):



Více o mínojské defensivní architektuře viz např.:

Stručné shrnutí problematiky publikované v časopise Panorama (členský věstník spolku Klub přátel výtvarného umění) je k dispozici v sekci Ke stažení.

Alušík, T. 2007: Defensive architecture of prehistoric Crete. British Achaeological Reports – International Series 1637, Oxford.

Driessen, J. – Macdonald, C. F. 1997: The Troubled Island: Minoan Crete before and after the Santorini Eruption. Aegaeum 17, Liége – Austin.

Laffineur, R. (ed.) 1999: Polemos. Le contexte guerrier en Egée a l’age du bronze. Actes de la 7e Rencontre égéenne internationale, Université de Liége, 14 – 17 avril 1998. Aegaeum 19, Liége – Austin.

Nowicki, K. 2000: Defensibles Sites in Crete c. 1200 – 800 B.C. (LM IIIB / IIIC through Early Geometric). Aegaeum 21, Liége.